Vzteklina je virové onemocnění centrálního nervového systému, přenosné z infikovaných zvířat na člověka. Přenos vztekliny z netopýra na člověka je spíše vzácností, přesto je tento savec v současnosti nejrizikovějším nositelem vztekliny (lyssavirů) v Česku. U ostatních zvířat, jako například u psů nebo lišek, se virus podařilo vakcinací vymýtit.
Vzteklina u domácích šelem byla u nás rozšířena hlavně před první světovou válkou. Pak se opět výrazně připomněla v 50. letech minulého století, přičemž hlavním přenašečem byla liška obecná. Vzteklina se stala endemickou v pohraničních oblastech západních a severních Čech a severní Moravy. V roce 1953 byla u nás zavedena povinná a bezplatná vakcinace psů proti vzteklině. A od zavedení orální vakcinace lišek v roce 1989 měl výskyt vztekliny v ČR dál výrazně sestupnou tendenci. Podle Státní veterinární správy (SVS) se od roku 2002 nevyskytl na našem území ani jeden pozitivní případ vztekliny a ČR tak splnila kritéria pro přiznání statutu „nákazy prostého“ státu, tzv. rabies free. Za první pololetí letošního roku veterinární lékaři nahlásili SVS vyšetření celkem 122 zvířat, která poranila člověka. Ani v jednom případě nebylo zjištěno, že by zvíře vykazovalo klinické příznaky onemocnění.
Očkování je účinnou zbraní
Češi se proti vzteklině mohou očkovat, a to buď preventivně, před cestou do rizikových oblastí, nebo v antirabických střediscích po poranění zvířetem, u kterého nelze vzteklinu vyloučit. V budoucnu by toto očkování mělo být ještě jednodušší, o čemž mj. diskutovali specialisté na 10. kongresu klinické mikrobiologie, infekčních nemocí a epidemiologie v listopadu v Ostravě.
„Jedinou pomocí proti vzteklině je nechat se po rizikovém poranění zavčas naočkovat a případně bezprostředně získat ochranné protilátky sérem. Jakmile se u člověka objeví první příznaky, je pozdě. Nemoc totiž stoprocentně končí smrtí, účinný lék neexistuje,“ přibližuje MUDr. Petr Kümpel, emeritní primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě.
Virus vztekliny napadá v lidském těle centrální nervový systém. Infekci přenáší nakažená zvířata slinami při kousnutí, jiné cesty přenosu jsou raritní. Rychlost rozvoje onemocnění závisí na rozsahu a místě poranění – čím blíže je poranění k mozku a míše, tím probíhá rychleji.
Řada Čechů ráda cestuje se svými domácími mazlíčky. Cestování se zvířaty v tzv. zájmovém chovu (pes, kočka)) se po členských zemích Evropské unie řídí zvláštní unijní legislativou:
1. Musí být označeno mikročipem splňujícím příslušné ISO normy pro mikročipy a čtecí zařízení.
2. Před cestou si chovatel musí u veterináře zajistit pro své zvíře pas, který platí ve všech členských státech EU. V pasu musí být uvedena osoba, kterou zvíře do zahraničí doprovází.
3. Pes (kočka či fretka) starší 12 týdnů musí mít platné očkováni proti vzteklině. Cestovat může zvíře až 21 dní po jeho provedení.
Rizikoví netopýři
Dříve u nás byli nejvíce rizikoví psi, kočky, lišky, další divoká, ale i domácí zvířata, v současné době jsou to právě netopýři. U netopýrů se vyskytuje sice jiný typ viru, který savec na ostatní zvířata nepřenáší, člověka ale vzteklinou nakazit může.
„Netopýr je dnes v tuzemsku jediným přenašečem vztekliny. U ostatních zvířat by se virus vyskytovat neměl, pokud se nejedná o zvíře dovezené či zatoulané z oblastí, kde se vzteklina vyskytuje. Záchyt ojedinělých případů vztekliny přitom byl v posledních letech hlášen i v Polsku, Maďarsku a na Slovensku,“ vysvětluje MUDr. Kümpel.
Tím, že je vzteklina netopýrů považována za specifickou variantu nákazy, není jejím výskytem dotčen statut vztekliny prostého státu dle mezinárodních kritérií.
Co s ním?
Pokud lidem netopýr vletí domů nebo ho najdou v přírodě třeba poraněného, neměli by na něj sahat bez silných rukavic. Případně mohou kontaktovat například městskou policii, záchrannou stanici nebo takzvanou SOS netopýří linku, kde jim odborníci poradí nebo pomohou s odchytem.
MUDr. Kümpel ale dodává, že samozřejmě ne všichni netopýři jsou nakažení: „Výskyt infekce je velice vzácný. Přesto je nutné v případě poranění netopýrem, případně jiným zvířetem, u nějž vzteklinu nelze vyloučit, vždy navštívit lékaře či lépe přímo antirabické centrum, kde lékař posoudí riziko a pacient v případě potřeby dostane postexpoziční antirabickou profylaxi. Ta jediná může v případě poranění vzteklým zvířetem odvrátit rozšíření viru v nervovém systému, a zabránit tak smrtelné nemoci.“
OČKOVACÍ SCHÉMA:
Preexpoziční: 3 dávky vakcíny v intervalech 7 a 21 dní, 4. dávka po roce, přeočkování podle míry rizika za 2 až 5 let.
Po poranění: 5 dávek vakcíny, případně i sérum
Stejně by pak měli lidé postupovat, pokud je neznámé, veterinárně nevyšetřitelné zvíře napadne třeba v zahraničí, zejména v Africe nebo v Asii, ale i v některých zemích Evropy a dalších kontinentů. Vzteklinu tam přenáší nejčastěji psi, ale i další toulavá domácí či divoká teplokrevná zvířata, například opice.
„Inkubační doba vztekliny bývá většinou 3 až 8 týdnů po napadení, někdy ale i několik měsíců až let. V každém případě je nutné nechat se naočkovat co nejdříve po rizikovém poranění. Úplně nejlepší je pak na rizika myslet předem a vakcinaci zvážit preventivně před samotnou cestou do zahraničí,“ připomíná MUDr. Milan Trojánek, přednosta Kliniky infekčních nemocí a cestovní medicíny 2. LF UK, která provozuje ve FN Motol velké očkovací centrum.
Zdroje: Tisková zpráva „Netopýři přenášejí vzteklinu – v Česku jako jediní„, MaVe PR; Infektologie.cz; Ockovani-zahranici.cz
